PERM - PERMIAN

Poslední perioda prvohor (paleozoika), perm, znamenala citelné ochlazení a bouřlivý rozvoj savcovitých plazů Období starších prvohor a tím celé prvohorní éry uzavírá permská perioda, pojmenovaná Roderickem Murchisonem v roce 1841 podle starého ruského království (nikoli podle ruského města Perm, jak je často uváděno). Tato perioda rázně ukončila karbonský "kyslíkový blahobyt", znamenala ochlazení a nástup sucha, což přálo rozvoji plazů. Období permu a karbonu se často spojuje do jedné éry - permokarbonu.
Počátek permu je vymezen zhruba hranicí 299.0 (+-0.8 Ma, perm následuje po karbonské periodě) a konec pak zcela přesně 251.9 (následuje triasová perioda druhohor). Tento "zcela" přesný konec permu ze podařilo datovat díky poměrně nedávným nálezům zirkonu na Sibiři, které byly objeveny v poměrně tenké vrstvě, která náležela nejmasovějšímu globálnímu vymírání na konci permu. Na rozdíl od jiných hornin, potažmo fosílií lze stáří zirkonu zjistit a určit zcela přesně. Aby byla tato doměnka stvrzena, tak věci objevili stejně starý zirkon v naprosto totožné vrstvě v jižní Číně.
Počátek permu je však v některých oblastech vymezen značně nejasně a proto se sedimenty z nich občas nazývají jako permo-karbonové. Perm se dělí na tři epochy - nejspodnější cisural (299-270.6 Ma, dělí se dále na stupně assel, sakmar, artinsk a kungur), střední guadalupe (270.6-260.4 Ma, rozdělený na stupně road, word a capitan) a svrchní loping (260.4-251 Ma, dělí se na wuchiaping a changhsing). Takové dělení stanovila Mezinárodní stratigrafická komise v roce 1994, jako u většiny ostatních geologických period. Nutno ovšem dodat, že u permu existuje celá řada regionálních faunálních stupňů u jednotlivých epoch, užívaných nezávisle na sobě v Rusku a Střední Asii a Evropě. Konec permu je vymezen největším globálním vymíráním v zemské historii, při němž zmizelo přes 85% všech živočišných druhů.

Zdroj: https://jirimbloguje.wordpress.com 

DOMŮ - HOME

Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876)  - boskovická brázda, letovické souvrství, bačovský/kochovský horizont, spodní saxon, spodní perm, Boskovice

Říše: živočichové (Animalia), kmen: strunatci (Chordata), nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda), třída: obojživelníci (Amphibia), podtřída: vráskozubí (Labyrinthodontia), řád: Anthracosauria Save-Soderbergh, 1934 † nebo Seymouriamorha (Watson 1917) †, čeleď: Discosauriscidae Haubold, 1971, rod: Discosauriscus (Kuhn, 1933), druh: Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876) † .

Zkamenělina krytolebce (stegocefala) rodu Discosauriscus austriacus z historické lokality Obora u Boskovic. Tato lokalita, která byla aktivní v 90. letech minulého století, je dnes již zcela zaniklá a nové nálezy nejsou dostupné, respektive je tato lokalita nepřístupná a provádějí se tam pouze vědecké, odborné výzkumy. Jedním z charakteristických znaků této lokality je zachování fosílií ve světlejším materiálu, než na jiných lokalitách boskovické brázdy. Zkamenělina je zachovalá na dvou kamenech jako pozitiv a negativ. Oba kameny jsou v jednom místě prasklé a lepené. Celková délka těla krytolebce je 11 cm. Nález pochází z roku 1990.

Všechny nálezy (nejenom) Discosaurisců z lokality Obora jsou karbonizované, což způsobuje velmi časté zastření důležitých morfologických struktur lebek, které jsou velmi důležitým vodítkem dnes již pro determinaci pohlaví. Při určování pohlaví jedinců se musí tedy postupovat trochu jinak, než z jiných lokalit. Jako hlavní taxonomické znaky nebyly využívány kraniální rozměry (v duchu Špinara, 1952), ale určování je prováděno podle vztahů a rozmístění kostí na lebce ve smyslu Klembary (1997). To znamená, že se sleduje: délka kostí kránia (os nasale, frontale parietale a postparietale), velikost očnic, umístění pineálního foramenu atp. Ze studií vyplývá, že na oboře je nejčastějším obojživelníkem právě jedinec, dříve přiřazován ke druhu Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876) †.

Vědecká synonyma
Archegosaurus austriacus Makowsky, 1876
Letoverpeton austriacum (Makowsky, 1876)
Branchiosaurus moravicus Frič, 1883
Melanerpeton moravicus Frič, 1883
Letoverpeton moravicus (Frič, 1883)
Letoverpeton moravicum (Frič, 1883)
Discosauriscus moravicus (Stehlík, 1924)
Discosaurus perminus

Níže jsou nálezy, které byly dříve řazeny ke druhu Discosauriscus pulcherrimus (Frič, 1879) - boskovická brázda, letovické souvrství, bačovský/kochovský horizont, spodní saxon, spodní perm, Boskovice. Velmi pravděpodobně, dle nejnovějších výzkumů jde ale o druh Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876), pouze se jedná o pohlavní dimorfismus, tedy že jde o samičku a samečka. Tento problém je o tom, že se dříve rozlišovalo více druhů těchto obojživelných pramloků. Dnes se věda přiklání spíše ke druhu jednomu.

Discosauriscus byl drobný (většina nálezů do max. 30 centimetů) permokarbonský obojživelník, jehož nejlepší světové fosílie pocházejí z oblasti Boskovické brázdy na jižní Moravě. Vyskytoval se asi před 300 miliony let na území západní a střední Evropy. "V takzvaných letovických vrstvách mezi Letovicemi a Boskovicemi se vyskytuje přibližně 30 cm mocná poloha vápence, která je naplněna obojživelníky čeledi Discosauriscidae Haubolt, 1971, kteří jsou nazýváni českým ekvivalentem krytolebci. Tento název, ačkoliv není platným taxonomickým názvem, v podstatě trefně vystihuje primární znak, těchto obojživelníků, a to lebku, která je kryta ze svrchní strany poměrně masivními a mohutnými kostmi. Nejhojnějším druhem byl donedávna Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876) †, než se později ukázalo, že všechny druhy jsou pouze druhem jedním a od nějž nalézáme jak velmi mladé larvy dlouhé 5 - 10 cm, tak zejména větší, tudíž dospělejší jedince o délce kolem 25 cm. O velké hojnosti těchto živočichů svědčí podrobné výzkumy, jež byly prováděny na více lokalitách vzdálených od sebe i několik kilometrů v oblasti Boskovic, ale vždy byl jejich výskyt zaznamenán ve zmíněné 30 centimetrové vrstvě. Občas byl výskyt tak mohutný, že bylo napočítáno na jednom metru čtverečním kolem 125 otisků těchto živočichů, což svědčí o skutečně velké populaci těchto zvířat. Výzkumy rovněž prokázaly přítomnost žaberních přívěsků, je tudíž zcela zřejmé, že šlo o nedospělé jedince, tedy o různá vývojová stadia, ale vždy vázaná na vodní prostředí a v případě kolísání hladiny a úbytku kyslíku ve vodě došlo k jejich hromadnému vymírání. Větší jedinci, tedy krytolebci s lebkou o délce 5 cm a tudíž s celkovou délkou těla kolem 40 cm, jsou již považováni za dospělé, nicméně takové nálezy těchto velkých krytolebců jsou zcela ojedinělé. Dospělí jedinci, kteří pobývali většinou mimo vodní prostředí, tedy na souši, podle mnoha názorů mohli dosahovat velikosti přes 50 cm, bohužel jejich pozůstatky však doposud nikdo neobjevil."

Discosauriscus pulcherrimus (Frič, 1879) - dřívější determinace.
Obojživelník druhu Discosauriscus pulcherrimus (Frič, 1879), je nepatrně vzácnější než výše zmińovaný Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876). Hlavním poznávacím znamením je, že první zmíněný krytolebec snesl evidentně mnohem extrémnější prostředí. Nachází se poměrně vzácně v boskovických břidlicích, tedy ne ve vápencích a téměř vždy je jeho otisk zabarven černě. To však samo sebou není jediným a zásadním poznávacím znakem tohoto druhu. Druhu Discosauriscus pulcherrimus chybí několik znaků, které jsou typické pro Discosauriscus austricus - Prvním znakem je postavení kostí frontale, prefrontale a postfrontale (vše kosti týkající se lebky). Samotná postfrontale má anteriorní část delší a úzkou, a prefrontale je relativně krátká. Obě kosti se potkávají v jedné třetině délky frontale nebo mírně posteriorně od této úrovně. Postorbitale je relativně maličkatá trojúhelníková kost tvaru písmene "V". Lateroventrální větev postorbitale je úzká a bodová, stejně na tom je dorsomediální část jugale. Obě končí na styku těchto kostí v krátké horizontální sutuře, ve které hrana postorbitale leží mírně anteriorně u jugale. Předposlední znak je v kaudální části lebky, kde část lebeční plošiny mezi posteriorní oblastí orbity a anteriorní částí otického zářezu je relativně krátká. Ventrální povrch palatální větve a transversální větve zploštění pterygoidu je pokryt hustě aranžovanými liniemi zoubků rozbíhající středové linie posteriorní poloviny palatální větve, hřbítky chybí. Malé zoubky jsou přítomny také na hladkém povrchu centrální části parasphenoidu (Klembara, 1997).

Zajímavostí je, že černé otisky diskosaurisků, které známe z okolí lokality Obora jsou velmi mírně radioaktivní. Zvláštní je, že ze stejné lokality nevykazují podobnou přítomnost rozpadavých radionuklidů U 238 (Radionuklid je nuklid s nestabilním jádrem, tedy s jádrem charakterizovaným přebytečnou energií, která se uvolňuje buď vytvořením nových částic (radioaktivita) nebo do elektronu v atomu. Tímto způsobem radionuklid prochází radioaktivním rozpadem a uvolňuje buď subatomární částice nebo záření gama.) žádné nalezené rostlinné zbytky, přitom má uran velkou vazbu k uhlíku, tedy i k rostlinám, jako k živočichům. Je to dáno pravděpodobně tím, že ke zuhelnatění rostlinných zbytků došlo až posléze, tedy v době, kdy už v sedimentě nebyl přítomný uran a zůstal jenom ten, který byl vázaný na fosforečnany.
Jezero spodního permu v boskovické brázdě u Obory mělo zřejmě kontaminovanou vodu uranem, zřejmě nechtěnou sedimentací z přitékajícího, nám neznámého, silně mineralizovaného přítoku. Sedimentární uran se tak vázal na fosforečnany, které obsahovaly kostry ryb nebo právě stegocephalů, jako např. i na koprolity, které se usazovaly na dně "jezera"? Všechny živočišné mrtvoly z této oblasti a tohoto souvrství jsou mírně radioaktivní. To že to tak je se dokazuje tzv. autofotoreprodukční technikou.

poznámka pod čarou - měřili jsme dozimetrem hodnotu radiace zuhelnatělých krytolebců v naší sbírce a hodnota kontaminace je tak nízká, i když přítomná, že to téměř nestojí ani za řeč. Domníváme se, že úroveň mnohých potravin, které denně konzumujeme bude vyšší. Zajímavé ale je, že zuhelnatělý otisk ryby Paramblypterus sp. ze stejné lokality (viz. nález za Discosaurisky) žádnou tuto hodnotu, i když byla u krytolebců velmi zanedbatelná, nevyzařoval.

Výše uvedený text pod citací Klambary je volný přepis popisu radioaktivních stegocephalů z lokality Obora od Staefana Meszarose, který se doufám na mou volnou interpretaci nebude zlobit :)

Známe i larvální stádia a neotenické formy tohoto primitivního čtvernožce, stejně jako některá zajímavá fyziologická přizpůsobení (např. předpokládané elektroreceptivní orgány). Je zajímavé, že ještě nebyl nalezen žádný ověřený dospělý exemplář takže o jeho dospělosti se toho moc neví. Možný způsob jak to vysvětlit je, že počáteční a juvenilní fáze života mají na hlavě malé smyslové kanálky, které svědčí o vodním způsobu života a naleziště odpovídá jezeru či řece. Možným vysvětlením tedy je, že v dospělosti se Discosauriscus přeměnil na suchozemskou formu. Další zajímavost je ta, že po podrobném prozkoumání těchto živočichů byl objeven systém elektroreceptorů, kterými byl, Discosauriscus schopen vysílat elektrické výboje. Těmi se buď dokázal dobře bránit větším predátorům nebo orientovat ve vodě. Tyto elektroreceptory - Lorenziniho tělíska (podle vědce, který je objevil), které mimo jiné mají i dnešní žraloci. Mají svůj význam při lovu potravy a navigaci a jsou umístěné v malých hlubokých jamkách v kůži na čenichu. Našlo se několik set exemplářů tohoto rodu, který popsal roku 1933 Kuhn. Nejzachovalejší fosilie však pocházejí z oblasti Boskovické brázdy na jižní Moravě a byly nalezeny pěkně konzervované v ložiskách dávných jezer. Délka lebky larvy činila 3 cm, v metamorfní fázi to bylo od 3 do 5 cm a juvenilní vývoj pak od 5 do 6,2 cm. Jen asi pět vzorků představuje raný juvenilní vývoj, většina objevených vzorků byla nalezena v metamorfní fázi.

Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876) - boskovická brázda, letovické souvrství, bačovský/kochovský horizont, spodní saxon, spodní perm, Drvalovice u Letovic

Co se samotných druhů z boskovické brázdy týče, tedy Discosauriscus austriacus (Makowsky, 1876) a Discosauriscus pulcherrimus (Frič, 1879), poslední dobou se spekuluje, zda jde opravdu o druhy dva (či více). Možná se jedná pouze o druh jeden a jde v tomto případě pouze o pohlavní dimorfizmus, tedy samičku a samečka. Tato spekulace, či domněnka je aktuálně v šetření vědců - problém je, že jde v případě všech nálezů o nedospělé jedince, tedy mláďata. Pakliže by to tak ale bylo a splynuly by oba druhy do jednoho, tak pravděpodobně do staršího názvu, tedy Discosauriscus austriacus(Makowsky, 1876).

V roce 2007 byla publikována studie (J. Pavelka a G. Georgalis) o izolování proteinů a fragmentů DNA z 290 milionů let starého discosauriska z České republiky. Jedná se dosud o nejstarší izolovaný materiál tohoto druhu z fosilního zdroje a podle všeho jde o vůbec jednu z nejstarších izolací DNA na světě. 

Vědecké druhy

Vědecká synonyma

Zdroj: RNDr. Stanislav Štamberg, CSc - Život v jezerech a močálech mladších prvohor, vyd. Muzeum východních Čech v Hradci Králové, ISBN 978-80-85031-93-5

Paramblypterus sp. - velikost 150 mm, boskovická brázda, letovické souvrství, bačovský/kochovský horizont, spodní saxon, spodní perm, Boskovice

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Chordata Bateson, 1885 - strunatci, podkmen: Vertebrata Cuvier, 1812 - obratlovci, infrakmen: Gnathostomata Zittel, 1879 - čelistnatí, nadtřída: Osteichthyes Huxley, 1880 - ryby kostnaté, třída: Actinopterygii Klein, 1885 - paprskoploutví, nadřád: Palaeoniscimorpha †, řád: Paramblypteriformes †, čeleď: Paramblypteridae †, rod: Paramblypterus Sauvage, 1888 †.

Paramblypterus (české jméno nemá) je představitelem značně primitivní skupiny paprskoploutvých ryb z řádu paleoniscidů. I když délka těla několika druhů přesáhla i jeden metr, byly to většinou drobné, nejvýše 25 cm velké ryby. Poprvé se objevily ve středním devonu a žily až do konce druhohor, kdy ve spodní křídě vymřely. Byli to současníci lalokoploutvých a dvojdyšných ryb, s nimiž žili převážně ve sladkých vodách, i když ještě koncem prvohor někteří jejich představitelé pronikli i do slaných vod tehdejších oceánů. Paleoniscidů během karbonu rychle přibývalo, takže záhy patřili jejich zástupci k nejhojnějším sladkovodním rybám. Nejinak tomu bylo i v průběhu poslední prvohorní periody, v permu. Na přelomu prvohor a druhohor však dochází ke zlomu a již v triasu jich rychle ubývá. Juru přežilo jen několik málo konzervativních forem a poté celá skupina zmizela.

Četné nálezy šupin, ale i dokonale zachovaných koster paleoniscidu byly objeveny i na našem území, jednak v karbonských sedimentech Plzeňské pánve a pánví středočeských, jednak v podkrkonošském permokarbonu a v Boskovické brázdě. Jejich soustavnému studiu a vědeckému zpracování se u nás již koncem 19. století intenzívně věnoval Antonín Frič.

Autor: RNDr. B. Záruba, CSc., 8. srpna 2001

Zástupci třídy Actinopterygii Klein, 1885 ze spodního permu se vyskytují zejména v podkrkonošské pánvi, vnitrosudetské pánvi a boskovické brázdě. Nejhojnější jsou rody Amblypterus a Paramblypterus z čeledi Amblypteridae zastoupené druhy Amblypterus vratislaviensis, A. feistmanteli, A. kablikae, Paramblypterus rohani, P. reussii, P. caudatus, P. gelberti a P. zeidleri. Vzácněji se vyskytují aktinopterygii náležející i jiným čeledím. Tmavá barva je způsobená karbonizací - způsobem fosilizace.

Paramblypterus rohani (Heckel, 1861) - velikost 190 mm, podkrkonošská pánev, vrchlabské souvrství, spodní perm, Semily

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Deuterostomia - druhoústí, kmen: Chordata Bateson, 1885 - strunatci, podkmen: Vertebrata Cuvier, 1812 - obratlovci, infrakmen: Gnathostomata Zittel, 1879 - čelistnatí, nadtřída: Osteichthyes Huxley, 1880 - ryby kostnaté, třída: Actinopterygii Klein, 1885 - paprskoploutví, nadřád: Palaeoniscimorpha †, řád: Paramblypteriformes †, čeleď: Paramblypteridae †, rod: Paramblypterus Sauvage, 1888 †, druh: Paramblypterus rohani (Heckel, 1861) †.